Novoroční projev občana České republiky

Vážení a milý spoluobčané a spoluobčanky rád bych vám poděkoval za příjemné chvíle strávené s vámi v uplynulém roce 2011 jenž byl z hlediska naší vnitrostátní ale i světové politiky rokem neklidným, hektickým, rokem v němž se jen stěží udržovali či zlehka rozpadli zavedené systémy, ale také rokem uvědomění kdy jsme opravdu uzřeli že už není možné takto pokračovat dále a je opravdu třeba s naší společností a naší politikou něco zásadního dělat.
Taktéž vás srdečně vítám v novém roce 2012 v roce změny a naší vlastní volby.
Již po celém světě můžeme sledovat různé více či méně revoluční dění a ač u nás zatím panuje pro nás již typický klid před bouří ani my se změnám nevyhneme a byla by to pošetilost se jim vyhýbat. Nutnost těchto změn pramení z potřeby řešit nedostatky starých uspořádání, které již dnes vyústili v globální krizi. Za tyto nedostatky můžeme považovat například kladení nízké míry osobní odpovědnosti na bedra našich zvolených zástupců, nedostatečné oddělení politického a podnikatelského sektoru, ale i jiné skutečnosti, jež jsou v rozporu se zdravou a všeobecně prospěšnou formou demokracie. Tak jako jsme v tomto ohledu národem poněkud opožděným tak, myslím, jsme také národem mírumilovným a věřím a doufám, že se námi prováděné změny budou nést v duchu míru a konstruktivní tvořivosti. Co je zcela jisté. je fakt, že co si uděláme, to budeme mít a jakou cestu zvolíme, tou se budeme ubírat. Proto vyzývám všechny občany České republiky ke společnému úsilí o zdokonalení našeho státu a k pokračování díla, jež jsme nechali až příliš brzy nedokončené. Dnešní krize však není krizí jen naší země ale krizí v podstatě globální a proto k tomuto také tak přistupujme. Je zcela jisté, že se nemůžeme izolovat od problémů okolí o to spíše od problémů Evropské Unie, jejímiž jsme členy. V našem národním zájmu je pomáhat evropské unii a nadále ji rozvíjet a podpořit její úsilí o udržení a rozvoj eurozóny protože jakou máme jinak šanci současnou krizi ustát? Vystupme tedy z pozice evropského kašpárka a začněme jednat v rámci Evropské unie konstruktivně a tak, jak bychom chtěli, aby se chovala i ona k nám. Nemyslím tím nekriticky ale zcela jistě zas tvořivě. Bude li to v naší moci, udržujme i také jinou zahraniční spolupráci, protože stojíme na prahu změn celosvětových.
Rád bych také připomenul nedávnou smrt našeho bývalého prezidenta Václava Havla, člověka, jenž nám může být v našem dnešním snažení vzorem. Velice dobře okomentoval tuto událost jeho přítel Dalajláma slovy: „Nejlepším způsobem, jak vyjádřit úctu památce Václava Havla je, co nejlépe pracovat na budování světa, kde vládne spravedlnost a mír.“
Právě v tomto tkví ona slova o Pravdě a Lásce, která se dnes ať už záměrně či nezáměrně vykládala jako jakási ideologie a následně byla znevažována a očerňována.
Přeji tedy mnoho štěstí jak v životě osobním tak v životě občanském a občanském snažení občanům České republiky i ostatních zemí celého světa.
Martin B. P. P. Pavlíček – občan České republiky

Touha a dojmy - komentáře k vyjádřením Květoslava Minaříka

V tomto příspěvku jsou komentáře ke dvoum vyjádřením Květoslava Minaříka a pod každým komentářem je uvedeno ono vyjádření, označené třemi hvězdičkami (***) na začátku i na konci vjádření.
Souhlasím s větou: ti, kdo tužby zcela vymýtili, netrpí už vůbec. Sám přidávám, že kdo navíc miluje, je skrze tuto lásku šťastný. Prý:" Ne! Přát si, aby toho neb onoho zla nebylo, je projev hlubokého duševního zatemnění a bludu." ano, máte pravdu že toto je aspektem nepřijetí a touhy a navíc zlé a dobré jsou jen iluzorní posudky. Ovšem je si třeba uvědomit, že ani touha není ničím špatným tak jako špatné není ani nic jiného. Dokavaď toužíme, nemůžeme být plně šťastní. Ale i touha má svůj důvod. Základní touhou je touha po šťastném bytí, které se dá prožívat jen skrze lásku. Jde o to, že když jsme přestali milovat, touha je nutkáním se do onoho přirozeného stavu nevrátit a tím jediným problémem je to, že většinou lidé nevědí, kde štěstí hledat, totiž v sobě, tedy v láskyplném absolutnu ale místo toho se zaměřují na dosahování určitých cílů. Zpravidla pak jsou chvilkově ve stavu štěstí, když toho něčeho dosáhnou a soustředí se jen na radost z tohoto, ovšem často se nechávají strhnout do další touhy a do dalšího souzení a také je jejich radost závislá na formě událostí, která nemusí být taková, jakou ji chtějí a tak trpí ze zklamání které si sami přivodili. Touha vychází z niterné potřeby být v jednotě a lásce. Může nám být v tomto hledání štěstí dobrým hnacím motorem, než přijde doba, kdy je potřeba se i tohoto vzdát. Potom už nežijeme z ega asi ani trochu.


***Ne! Přát si, aby toho neb onoho zla nebylo, je projev hlubokého duševního zatemnění a bludu. Vše záleží pouze na tom, jak se clověk krotí ve svých tužbách; ti, kdo tužby zcela vymýtili, netrpí už vůbec. A snaha lidské společnosti, aby se odstranilo osobní utrpení jedinců? - Ta nikdy nepovede k úspěchu. Balvan strasti se bude jen převalovat. To, co kdysi trápilo snílky, se třeba nyní tak často nevyskytuje, ale je tu trápení jiné; někdy je snad menší, ale někdy naopak ostřejší, než jaké kdy bylo. To chtíče touží stále výš a výš a nenapovědí, že ani tam kdesi vysoko nikde nenajdou ukojení, ale že jen bez nich může člověk utrpení uniknout.***




Neměli bychom své emoce potlačovat, je sice pravdou, že člověk totálně bez ega by věci prostě přijímal a nepodléhal by dualitě a tedy asi ani emocím avšak ti co ego mají (a kdo ne), nechť nepotlačují své emoce, neboť i to je formou jejich nepřijmutí, pokuď už se má stát naše ego jemnějším, mělo by své city projevovat co nejvíce aby jimi nemohlo být negativně nahlodáno a posíleno, každá emoce by měla být prožita ve své přítomnosti, tedy opravdu plačte když se vám chce plakat a smějte se když se vám chce smát a až tohle dokážete i onen neochvějný klid bez duality přijde nakonec tak nějak sám... Při potlačování lpění je třeba si dát pozor aby jsme neulpěli na snaze a zásadě na ničem už nelpět.

***Není životního projevu bez lpění, jež se za ním skrývá. Vjemy, za nimiž následují dojmy, jsou markantním projevem lnutí ke světu, neboť dojmy jsou vlastně prožitkem, ať už jsou tzv. tělesným uchopováním, nebo pocitovým rozvlněním.

Z toho důvodu praktická mystika nabádá k tomu, aby byly vjemy odlučovány od dojmů; vjemy totiž udržují bdění na výši a toto opatření k udržení bdělosti je na počátku mystické cesty nezbytné. Naproti tomu dojmy se mají rušit, aby se člověk přímo osvobodil od elementárního, chtivého prožívání a tak se připravil na způsob žití mystického; tím se myslí permanentní a co nejrozsáhlejší vnímání, jež je nezbytným předpokladem jak bdělosti, tak i poznání."***

Častým násilným krokem proti tužbám a lpění je askezeZ askeze mám pocit, že je násilným potlačením ega a dost možná cestou proti přirozenosti, protože výhradně odmítá věcí na kterých se chce naučit nelpět. Nelpící člověk přesto může věci, jenž se mu nabízejí, používat jen na nich nelpí. Takový je využívá a užívá si je absolutně. Askeze je cestou naučení se nelpět skrze odmítání a to se nakonec může vyvinout i ve falešnou, tedy jen v zdánlivou neulpívavost. Askeze bez otevírání se lásce je dost možná ještě ošemetnější záležitostí. Naproti tomu láska může ve své plnosti rozmělnit ego i bez askeze. Je dost možná hloupé, něco si přímo zakazovat a ještě hloupější se na sebe sama zlobit, když onen svůj zákaz nedodržujeme což už ani do askeze vpravdě nepatří.
Přirozenost (či ještě předpřirozenost) si definuji jako Bytí lásky a vědomí a přeci kdo miluje, ten přijímá a neodmítá. Chápu, že Askeze nakonec může duchovně prospět a mnoho naučit, když je dělána opravdu dobře ale nijak moc pro davy mi nepřijde. Je to cvičení, kde je asi nejvíce vidět a znát ta touha po tom, být vědomě jednotou s Bohem avšak to je právě paradox. Tato touha musí být nakonec také odevzdána.

Láska jaká je

Láska je způsob nahlížení, vnímání nikoliv lpění, touha, vztah či emoce. Tyto stavy (touha, lpění atd.) jsou jen produktem ega a vznikají z touhy po stavu štěstí který nám přichází skrze lásku. Touha nám ve skutečnosti právě v prožití tohoto štěstí spíše brání. Láska nás nikdy nezraňuje, jen my se můžeme cítit zraněni skrze nenaplněnou touhu a později si to vyložit jako bolest z lásky. Láska vás vždy naopak činí šťastnými. Stavu, kdy už dokážeme milovat vše se přibližují mystikové spolu s přiblížením k žití v pravdě a prosté existenci. Tomu stavu se pak dá říkat absolutní láskyplné sebeodevzdání nebo všepřijetí a je základem opravdového štěstí. Pojem a slovo Láska vnímám prostě jako to když miluji a to je opravdu náhled a nemusí být nutně doprovázen  lpěním, touhou, vztahem či emocí, tedy produkty ega. S láskou se ego rozplývá. Kdysi jsem slyšel názor, že lepší pocit než milovat je být milován (nebylo to tak přímo vysloveno ale bylo to asi myšleno spíše ve smyslu byt milován jinou osobou). K tomu podotýkám že ano, nesmíme opomíjet ani lásku k nám samým, avšak cizí láska k nám samým nám sama pocit štěstí nedává, ta nám jen pomáhá aby my sami jsme se milovali a přijali a tedy opět je to zase jen a jen náš prožitek lásky, který nám může dát štěstí, pakliže mu dáme tu možnost a nebudeme tomu stavět do cesty další překážky ega. Toto vše neodsuzuje touhu jako takovou či ego, protože v pravdě není asi nic špatné ani dobré. Touha a ego však prožívají pocity zklamání a uspokojení, kdy takovéto uspokojení je jen krátkodobé přijetí, které závisí na dosažení vnějších úspěchů. Touhy a sny jsou věci úžasné a o jejich krásách se dočteme třeba v knize Alchymista od Paula Coelha stejně jako je krásné ego, tak věrně vyobrazené Michaelem Endem v pohádce Nekonečný příběh. Tak se dle mne liší alchymistická a mystická cesta Na mystické cestě člověk rozpouští své ego (avšak i to vyžaduje jeho přijetí, pokuď ho má) a žije jen přítomností a láskou, kdežto na cestě alchymistické své ego také přijmete ale nesnažíte se ho tak úplně rozpustit a když už tak jen částečně ale snažíte se se svým egem pracovat a dosáhnout relativně šťastněho života i s projevy ega. To ovšem neznamená, že by mystik své ego nebo emoce potlačoval, to by totiž znamenalo jejich nepřijetí, on je stejně jako člověk na cestě alchymistické prožije v jejich přítomnosti a kráse. Takto můžeme říci o všem, že je to krásné, ovšem krása není vlastnost nýbrž úhel pohledu a svým způsobem iluze ega. Ale je to krásná iluze že? :)