Touha a dojmy - komentáře k vyjádřením Květoslava Minaříka

V tomto příspěvku jsou komentáře ke dvoum vyjádřením Květoslava Minaříka a pod každým komentářem je uvedeno ono vyjádření, označené třemi hvězdičkami (***) na začátku i na konci vjádření.
Souhlasím s větou: ti, kdo tužby zcela vymýtili, netrpí už vůbec. Sám přidávám, že kdo navíc miluje, je skrze tuto lásku šťastný. Prý:" Ne! Přát si, aby toho neb onoho zla nebylo, je projev hlubokého duševního zatemnění a bludu." ano, máte pravdu že toto je aspektem nepřijetí a touhy a navíc zlé a dobré jsou jen iluzorní posudky. Ovšem je si třeba uvědomit, že ani touha není ničím špatným tak jako špatné není ani nic jiného. Dokavaď toužíme, nemůžeme být plně šťastní. Ale i touha má svůj důvod. Základní touhou je touha po šťastném bytí, které se dá prožívat jen skrze lásku. Jde o to, že když jsme přestali milovat, touha je nutkáním se do onoho přirozeného stavu nevrátit a tím jediným problémem je to, že většinou lidé nevědí, kde štěstí hledat, totiž v sobě, tedy v láskyplném absolutnu ale místo toho se zaměřují na dosahování určitých cílů. Zpravidla pak jsou chvilkově ve stavu štěstí, když toho něčeho dosáhnou a soustředí se jen na radost z tohoto, ovšem často se nechávají strhnout do další touhy a do dalšího souzení a také je jejich radost závislá na formě událostí, která nemusí být taková, jakou ji chtějí a tak trpí ze zklamání které si sami přivodili. Touha vychází z niterné potřeby být v jednotě a lásce. Může nám být v tomto hledání štěstí dobrým hnacím motorem, než přijde doba, kdy je potřeba se i tohoto vzdát. Potom už nežijeme z ega asi ani trochu.


***Ne! Přát si, aby toho neb onoho zla nebylo, je projev hlubokého duševního zatemnění a bludu. Vše záleží pouze na tom, jak se clověk krotí ve svých tužbách; ti, kdo tužby zcela vymýtili, netrpí už vůbec. A snaha lidské společnosti, aby se odstranilo osobní utrpení jedinců? - Ta nikdy nepovede k úspěchu. Balvan strasti se bude jen převalovat. To, co kdysi trápilo snílky, se třeba nyní tak často nevyskytuje, ale je tu trápení jiné; někdy je snad menší, ale někdy naopak ostřejší, než jaké kdy bylo. To chtíče touží stále výš a výš a nenapovědí, že ani tam kdesi vysoko nikde nenajdou ukojení, ale že jen bez nich může člověk utrpení uniknout.***




Neměli bychom své emoce potlačovat, je sice pravdou, že člověk totálně bez ega by věci prostě přijímal a nepodléhal by dualitě a tedy asi ani emocím avšak ti co ego mají (a kdo ne), nechť nepotlačují své emoce, neboť i to je formou jejich nepřijmutí, pokuď už se má stát naše ego jemnějším, mělo by své city projevovat co nejvíce aby jimi nemohlo být negativně nahlodáno a posíleno, každá emoce by měla být prožita ve své přítomnosti, tedy opravdu plačte když se vám chce plakat a smějte se když se vám chce smát a až tohle dokážete i onen neochvějný klid bez duality přijde nakonec tak nějak sám... Při potlačování lpění je třeba si dát pozor aby jsme neulpěli na snaze a zásadě na ničem už nelpět.

***Není životního projevu bez lpění, jež se za ním skrývá. Vjemy, za nimiž následují dojmy, jsou markantním projevem lnutí ke světu, neboť dojmy jsou vlastně prožitkem, ať už jsou tzv. tělesným uchopováním, nebo pocitovým rozvlněním.

Z toho důvodu praktická mystika nabádá k tomu, aby byly vjemy odlučovány od dojmů; vjemy totiž udržují bdění na výši a toto opatření k udržení bdělosti je na počátku mystické cesty nezbytné. Naproti tomu dojmy se mají rušit, aby se člověk přímo osvobodil od elementárního, chtivého prožívání a tak se připravil na způsob žití mystického; tím se myslí permanentní a co nejrozsáhlejší vnímání, jež je nezbytným předpokladem jak bdělosti, tak i poznání."***

Častým násilným krokem proti tužbám a lpění je askezeZ askeze mám pocit, že je násilným potlačením ega a dost možná cestou proti přirozenosti, protože výhradně odmítá věcí na kterých se chce naučit nelpět. Nelpící člověk přesto může věci, jenž se mu nabízejí, používat jen na nich nelpí. Takový je využívá a užívá si je absolutně. Askeze je cestou naučení se nelpět skrze odmítání a to se nakonec může vyvinout i ve falešnou, tedy jen v zdánlivou neulpívavost. Askeze bez otevírání se lásce je dost možná ještě ošemetnější záležitostí. Naproti tomu láska může ve své plnosti rozmělnit ego i bez askeze. Je dost možná hloupé, něco si přímo zakazovat a ještě hloupější se na sebe sama zlobit, když onen svůj zákaz nedodržujeme což už ani do askeze vpravdě nepatří.
Přirozenost (či ještě předpřirozenost) si definuji jako Bytí lásky a vědomí a přeci kdo miluje, ten přijímá a neodmítá. Chápu, že Askeze nakonec může duchovně prospět a mnoho naučit, když je dělána opravdu dobře ale nijak moc pro davy mi nepřijde. Je to cvičení, kde je asi nejvíce vidět a znát ta touha po tom, být vědomě jednotou s Bohem avšak to je právě paradox. Tato touha musí být nakonec také odevzdána.